Fascinují mě stará jména a jejich významy,
přiznává autorka kultovní Wetemay Veronika Válková alias Adam Andres.
Ve starých výkladových slovnících hledá archaická, dávno zapomenutá jména, a když se jí nějaké zalíbí, dokáže za ním rozeznat postavu a za tou postavou podivuhodný příběh. Příběh, který chce být vprávěn. Na počátku bylo zkrátka slovo...
připravil: Martin Fajkus
První otázka se nabízí sama. Proč jste se rozhodla publikovat pod mužským pseudonymem?
Kdokoliv četl rukopis mé první knihy, tvrdil, že na něj působí, jako by ji psal chlap. Proto mužský pseudonym. Já bych se ostatně taky rozpakovala koupit fantasy od ženy, protože bych čekala zamilovaný románek. Andres proto, že je to staré rodinné příjmení, která mám doložené z doby po třicetileté válce. Ještě babiččina babička se za svobodna jmenovala Andrejsová. No a protože mám monogram V.V., přišlo mi hezké, aby můj pseudonym měl monogram A.A.
Vaší první knihou v žánru byla Wetemaa. Co bylo počátečním impulsem pro její napsání a jak kniha vznikala? Kde jste čerpala inspiraci?
Ona to byla moje první kniha nejen v žánru fantasy, ale vůbec. Předtím jsem si jen občas něco napsala do šuplíku. Ale pak přinesl brácha z knihovny Hegerův překlad několika islandských ság, jejichž svět mi okamžitě učaroval. Nebyly tehdy tak zprofanované jako dnes, kdy prostě Hegera v knihovně neseženete, protože je pořád půjčený. Tehdy se o ně nikdo nezajímal. Fascinoval mě jejich sloh a hlavně jména... Krátce po tom, co jsem ságy přečetla, jsem odjela na měsíc n brigádu pracovat jeko průvodkyně na zámku Jemniště. Bydlela jsem v domku pro zahradníka, byla jsem tam sama a po večerech jsem začala psát - psát příběh o cestě za stříbrnou podkovou. O Veselém Reiulfovi, jak se plíží vnitřkem hory do hradu paní Itis. To je nejstaší část Wetemay. No a pak už zbývalo jenom napsat začátek a konec knihy... Pamatuji si, že příběh o Tankredovi jsem psala o rok později na státním zámku Duchcově. Pan kastelán mi půjčil psací stroj do pokoje, kde jsme bydlely s kamarádkou průvodkyní. Stroj stál na barokním jídelním stole, nad ním viselo zrcadlo v masivním vyřezávaném barokním rámu, a kdykoliv jsem měla volno mezi prohlídkami a po večerech, bušila jsem do něj o sto šest. Inspiraci jsem brala prakticky výhradně ze své hlavy. Příběhy jsem vymýšlela, když jsem večer ležela v posteli. Takto vznikala Wetemaa. Před usnutím.
"Jak se jednotliví hrdinové vyvíjejí, moje sympatie k nim se často mění"
Důležitou částí jakéhokoliv příběhu jsou hrdinové. Můžete přiblížit, jak jste vytvářela ty hlavní? Z čeho se zrodili Sian, Dangrud, Černý Bald, Arnwald či Tankred Bystrozraký? A jak vznikala jejich jména?
Jména jsou většinou starogermánská, případně keltská, některá i vymyšlená. Hledala jsem je třeba ve výkladových slovnících jmen, jsou to archaické podoby jmen dodnes existujících - třeba Randwulf Vlčí čenich je ve skutečnosti Rudolf. Kdykoliv jsem kdekoli zahlédla zajímavé jméno, zapsala jsem si ho. Nejedno pochází z úžasného slovníku Alte keltische sprachsatz - slovníku staré keltštiny, který jsem objevila v Klementinu. Gardellaca, Sidermum atd. - to jsou keltská slovíčka.
Postava většinou vznikla tak, že jsem nejdřív měla jméno. A pak už si dotyčný žil svým vlastním životem. Příběhy a charaktery se mi prostě samovolně objevují v hlavě. Hrdinové se chovají poměrně autonomně, takže i moje sympatie k nim se často mění - velmi dlouho byl například mým favoritem Černý Bald. Dokud se neoženil, zmetek. Ale občas do příběhu vetkám skutečnou osobu. Podle opravdového člověka se píše mnohem lépe, postava je pak nesmírně živá, plastická... A některým předlohám dokonce i prozradím, která postava je jejich kopií.
Stejně těžké jako napsat knihu je pro spisovatele nalézt pro ni vydavatele. Jak dlouho to trvalo vám?
Celé to trvalo asi tři roky. Všichni mě přemlouvali, ať knihu zkusím vydat. Nabízela jsem ji Albatrosu, tam se líbila, ale měli plný ediční plán. Pak jsem si sehnala seznam nakladatelů, vytipovala asi dvacet těch, kteří vydávali dobrodružnou, dětskou a podobnou literaturu, a napsala jim dopisy. Odpovědělo asi pět, z toho dva kladně. Jeden si knihu přečetl, líbila se mu, ale usoudil, že by musela být vydána v nějaké honosné vazbě, a na to neměl peníze. Druhý se k vydání měl. Práce došly tak daleko, že jeden moc šikovný malíř připravoval obálku a rukopis byl svěřen redaktorce.
Ta ženská předtím redigovala pouze odborné technické texty a chtěla mi dělat do knihy takové zásahy, jako byly změny jmen (že prý nikdo neví, co je to Olbřím) a dokonce děje - nelíbilo se jí, že Gudleifr nechal popravit vlastního syna. S tím jsem nesouhlasila.
Pak jsem se od bráchy dozvděla, že v redakci Ikarie mají nějakou poradnu pro začínající autory či co. Tak jsem se tam vypravila. Příslušnou paní jsem sice nenašla, ale narazila jsem na Vlada Ríšu, který slíbil, že jí rukopis předá. Když jsem volala za čtrnáct dní, řekl mi, že knihu rovnou vydá. Tak jsem sehnala právničku, abych se vyvázala od předchozího nakladatele, a v lednu 1993 byla Wetemaa na světě.
Vaší druhou knihou byla Cesta do Jižního Edagwonu čili Wetemaa II.
Pokud se dobře pamatuji, tak v původním rukopise byla kapitola o cestě do Jižního Edagwonu víc rozvedená, ale Vladovi se zdálo, že je neorganická. Že je v ní tolik děje, že by se měla víc rozepsat, ale na jeden svazek toho bylo zase moc... Takže jsem pasáž z Edagwonu v jedničce ještě víc zestručnila a z celé výpravy vznikla druhá kniha.
"Jednou z variant je, že vyjdou reedice obou dílů Wetemay"
Obě Wetemay následoval Hrútvang. Po něm jste se nadlouho odmlčela...
Tak to sice vypadá, ale Ságu o Halldorovi z Mortaluny jsem dopsala v roce 1999 a vyjít měla před Vánocemi 2000. Jenže tentokrát se Vlado Ríša rozhodl knihu vydat v koprodukci s jakýmsi Netopejrem. Nikdy jsem tu osobu neviděla a bohdá ji taky ani nespatřím, protože díky Netopejrově liknavosti všel román až o čtyři roky později. Bohužel jsem tehdy s Vladem nepodepsala žádnou smlouvu, protože jsem s ním měla ty nejlepší zkušenosti. Takže nebyly žádné páky, jak na Netopejra tlačit. Takže čtenáři čekali Netopejří vinou, ne mojí. Ale já jsem mezitím dostudovala, udělala rigorózum a vydala učebnici dějepisu pro gymnázia. Nezahálela jsem. Nakonec to ještě dopadlo dobře, protože mezitím pokračování Ságy o Halldorovi z Mortaluny dostala Mladá fronta, a shodou okolností tak Rytíři kněžny Rhonwen vyšli asi dva měsíce po Halldorovi, což je ideální odstup.
Jaké máte plány do budoucna?
Teď čekám, jak se budou prodávat Rytíři kněžny Rhonwen. Když vše půjde dobře, budu jednat s Mladou frontou o další knize. Předběžně jsme řešili dvě varianty - buď Ságu o Wannovi, nebo reedici prvních dvou knih - Wetemay a Cesty do jižního Edagwonu. Každopádně je co vydávat. Na Ságu o Wannovi bude navazovat (teprve rozepsaná) další část Wetemay. V ní se čtenáři dozvědí, proč se začali nenávidět Udi a Már a co vedlo k rozdělení země Éllad tak brzy po tom, co ji jejich otec pracně sjednotil.
Pak mám v hlavě námět na knihu Panny severnzské o pěti dívkách, které přežily zkázu města Severingy na pobřeží jižního Élladu. Jednou z nich je paní Haduwig, takže tady se dostaneme chronologicky ještě před Hrútvang. Na tenhle příběh se moc těším.
Ovlivňuje nějak vaše práce literární tvorbu, a naopak?
Toť otázka. Občas se mezi mými studenty vyskytne neopakovatelná osobnost, u níž cítím potřebu zakomponovat ji do svých knih. Takhle vnizkl Aralt, dvojčata Hrapnhir a Skettrakin, Torgný Černý, Odolen v povídce Nezapomeň. Takže asi ano. A řada mých studentů moje knihy čte, nosí mi je podepisovat...